O nadaci

Posláním Hudební nadace Stadler-Trier je v první řadě podpora mladých talentů v oblasti klasické hudby a rozvoj aktivit určených této cílové skupině. Projekty nadace jsou otevřeny buď přímo jednotlivcům (žáci, studenti) nebo organizacím, které pro naši cílovou skupinu vytvářejí inspirativní, smysluplné a umělecky hodnotné příležitosti k jejímu rozvoji. Jan Stadler před svou smrtí velmi pečlivě zformuloval, jakou formou a komu bude nadace svou podporu poskytovat.
Naše projekty

Kontaktujte nás

O zakladateli

Jan Stadler se narodil v Praze 9. července 1922. Pocházel z židovské obchodnické rodiny, která působila na Starém Městě pražském. Jeho tatínek František Stadler, původem z pošumavského Strážova, se od nuly vypracoval na významného obchodníka s kvalitními látkami, hedvábím a vlnou. Obchod Stadlerovy rodiny sídlil v Celetné ulici 12. František Stadler se velmi zajímal o hudbu a umění, totéž lze říci i o jeho ženě Martě Trier, matce Jana Stadlera. Ta měla i vrozené hudební nadání, které však nemohla plně rozvinout kvůli 1. světové válce. Marta Trier po celé čtyři válečné roky sloužila jako dobrovolná zdravotní sestra. Jan Stadler toužil od dětství po uplatnění svých hudebních vloh, a proto se začal v šesti letech učit na housle. Pro vážné ledvinové onemocnění však musel houslí po dvou letech zanechat. Lékaři mu však povolili hru na klavír, se kterou začal ve svých deseti letech. Janovi rodiče se však roku 1936 rozvedli. Složitá rodinná situace a zdravotní problémy způsobily, že Janovo hudební vzdělávání nebylo dostatečně systematické. Roku 1938 Stadlerovi poslali svého jediného syna na studia do Švýcarska v naději, že kvalitní a systematické vzdělání na frankofonním lyceu mu prospěje, což se stalo. Jan se velice jazykově zdokonalil ve francouzštině, němčině, angličtině i latině, a nadále pokračoval i ve studiu hudby.

Ve Švýcarsku

Právě ve Švýcarsku zastihl Jana Mnichov, což z něj obratem učinilo emigranta. Jan zůstal bez jakékoliv finanční podpory, navíc neměl právo na žádnou výdělečnou činnost. Středoškolská studia dokončil jen díky pomoci mezinárodních organizací a několika obětavých přátel. Nakonec úspěšně odmaturoval a získal tzv. Maturité fédérale v Lausanne a ve Fribourgu. Po maturitě se však poměry ještě více zkomplikovaly. Janovi sice bylo nabídnuto stipendium ke studiu na známé hudební akademii Institut Ribeaupierre v Lausanne, ovšem švýcarská cizinecká policie k tomu nedala souhlas. Jan byl záhy internován a přidělen jako čeledín na statek v Dizy. Z této situace mu částečně pomohla československá exilová vláda, která Janovi přidělila malé stipendium, aby mohl studovat alespoň zemědělský obor na École Polytechnique de Zürich. Po dlouhých úředních průtazích s cizineckou policií tak mohl Jan až do roku 1944 střídat internační tábor a práci na statku se studiem v curyšských posluchárnách. Když zrovna pobýval v Curychu, věnoval prakticky veškerý volný čas přednáškám z hudební vědy, filozofie, literatury a samostudiu v těchto oborech. Mezitím si podal přihlášku do československé zahraniční armády, které bylo vyhověno. Těsně před druhou státní zkouškou nastoupil na frontu v Dunkerque, kde působil až do konce války.

Po válce

Po válce zamířil Jan zpět domů do Československa. Návrat byl však krutý. Jeho rodiče i naprostá většina příbuzných zahynuli. František a Marta Stadlerovi přišli o život v koncentračním táboře v Lodži. Jen několik málo bratranců a sestřenic se zachránilo díky včasné emigraci. Jan se ocitl v Praze zcela osamocen. I za těchto složitých okolností se okamžitě vrhnul do studia hudby, a zároveň se snažil udržet otcův podnik. Sám nebyl vůbec disponován k podnikatelské praxi, což tak jako tak ukončil komunistický puč v únoru 1948, jehož následkem přišel Jan o rodinný majetek velké hodnoty – dům v Celetné 12. Po formální stránce Jan ukončil roku 1952 své studium doktorátem z dějin hudby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Disertační práci napsal ve francouzském jazyce na téma Relations entre la littérature française et l’opéra jusqu’a l’influence éducatrice des encyclopédistes (Vztahy mezi francouzskou literaturou a operou ve světle edukačního vlivu encyklopedistů). Zároveň získal i diplom z francouzštiny, což mu umožnilo následně tento jazyk vyučovat na Státní jazykové škole. Francouzštinu a němčinu ovládal Jan na úrovni rodné češtiny, a kromě toho plynně vládl angličtinou, latinou a italštinou. Vedle práce v jazykové škole, která se stala zdrojem jeho pravidelného příjmu, se Jan věnuje rozmanitým hudebním projektům: připravuje pořady pro Divadlo hudby, externě působí jako dramaturg pro různé subjekty, píše recenze a přednáší.

Emigrace

V 50. letech však politická situace velice přituhuje a Jan upadá v nemilost vládnoucích struktur. Dostane nálepku bývalého kapitalisty židovského původu a je mu znemožněno rozvíjet kariéru hudebního vědce, publicisty a dramaturga. Odmítne vstoupit do komunistické strany, což mu zavře prakticky všechny dveře. Po letech těžkých existenčních starostí, živoření a střídání zaměstnání pod svou vzdělanostní úroveň se roku 1967 Jan rozhodne k emigraci do Švýcarska, kde následně získává politický azyl. Je mu přidělena i sociální finanční podpora pro azylanty, díky které může ve Švýcarsku začít ve skromných poměrech novou kapitolu života.

V 70. letech se Jan ve Švýcarsku věnuje na prvním místě studiu hudební teorie a dirigování. Vedle hudebně teoretického studia na konzervatoři absolvuje celou řadu mistrovských kurzů u dirigentů zvučných jmen, jako je např. Hans Swarowsky či Franco Ferrara. Mezi jeho pedagogy patří i švýcarský dirigent, cellista, klavírista a skladatel Hans Münch, za kterým dojíždí Jan do Basileje. Další mistrovské kurzy absolvuje u violoncellisty Grigorije Pjatigorského a houslisty Nathana Milsteina. Dostává i několik příležitostí k profesionálnímu dirigování, například u Rozhlasového orchestru v Lausanne. Nicméně rozvinout naplno hudební a dirigentskou kariéru v tomto věku se mu nepodaří. Je mu již 50 let, což je na rozjezd kariéry dirigenta pozdě. Těžký životní osud v podstatě Janovi vzal možnost naplnit svůj potenciál a seberealizovat se v tom, co mu bylo nejbližší – v profesionálním provozování hudby. Jan na sobě sice nadále neúnavně pracuje, intenzivně studuje teorii interpretace a dirigentské techniky, ale jeho úsilí nemá konkrétní příležitost k veřejnému uplatnění. Vše, čemu se z hudebního oboru naučil, tak zůstává jen v jeho vlastním bohatém vnitřním světě. Toto vědomí je logicky zdrojem silné frustrace

Po revoluci

Rok 1989 představuje pro Jana klíčový životní mezník. Ve svých 67 letech s napětím sleduje politické a společenské změny v Československu. Obnovuje styk s několika starými přáteli v rodné zemi. Postupně se seznamuje s novou situací a rozhodne se bojovat za znovuzískání znárodněného rodinného majetku. Během několika let mu je v rámci restitucí vrácen Hrzánský palác v Celetné 12. Po roce 2000 se Jan nalézá již ve značně seniorním věku a nemá dostatek fyzické ani duševní energie k osobní péči o restituovaný rodinný majetek, jež mu byl navrácen v dezolátním stavu. S pomocí několika lidí dům v Celetné udržuje a částečně i pronajímá, ale na tolik potřebnou generální rekonstrukci už nemá dostatek sil. Kvůli bolesti nad těžkým rodinným údělem a emoční zátěži spojené s osudem domu v Celetné se Jan do České republiky už nikdy nevrací. Osud Česka, a zvláště české hudby i českých muzikantů mu však rozhodně není lhostejný. Proto dlouhé roky promýšlí vizi hudební nadace, která by měla vzniknout po jeho smrti. Jejím cílem má být podpora mladých hudebních talentů z České republiky, Slovenska a Švýcarska. Zvláště těch, kteří nemají dost prostředků a klíčových kontaktů, jež jsou tolik potřebné pro rozvíjení a úspěšné uplatnění mimořádného talentu. Vize hudební nadace tak zrcadlí vše, co Jan během svého mládí tolik potřeboval a čeho se mu nedostalo: možnost rozvíjet své hudební nadání ve svobodné, demokratické, otevřené a fungující společnosti, kterou nezmítá válečný konflikt, zvrácená ideologie ani totalitní režim. A jak se podařilo oživit Hrzánský palác? Podívejte se sami.

Celetná 12

Správní rada

Charles
Spierer
Předseda správní rady

Charles Spierer se narodil v Ženevě, kde dosud žije. Po získání doktorského titulu z ekonometrie a statistiky se roku 1983 stal laureátem Ceny Wilsdorf za doktorát vynikající kvality, jehož tématem byla modelizace energetické poptávky. Pracovní dráha Charlese Spierera se rozvíjela nejprve na akademické půdě. Působil jako vědec a profesor na Ženevské univerzitě, na Vysoké škole polytechnické v Lausanne a v neposlední řadě na Technologickém institutu v Massachusetts ve Spojených státech. Postupně se specializoval na oblast realitních investic, developerských projektů a správy nemovitostí. V tomto oboru působí na nejvyšších manažerských pozicích již třicet let. V současné době je viceprezidentem Institutu realitních studií, a dále zastává funkci viceprezidenta realitní společnosti Edmond Rothschild Real Estate SICAV, jejíž aktiva v nemovitém majetku přesahují hodnotu 1,3 miliard eur. Patří mezi zasloužilé členy globálně uznávané profesní organizace Royal Institution of Chartered Surveyors, která sdružuje vysoce kvalifikované profesionály z oblasti realit a zavazuje se k dodržování přísných etických standardů.

Magdalena
Nováčková
Členka správní rady a ředitelka nadace

Pochází z Prahy, kde také žije. Vystudovala hudební produkci na HAMU a řízení kultury na Université Bordeaux III ve Francii. Postupně získávala zkušenosti nejprve v zahraničních institucích (Velvyslanectví Kanady, Francouzský institut v Praze) a posléze v tuzemských neziskových a uměleckých organizacích (Nadace Leontinka, Česká filharmonie a Nadace Charty 77). Před založením Hudební nadace Stadler-Trier působila několik let v Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro na pozici manažerky sponzoringu a partnerských vztahů. Pod vedením muzikologa prof. Petra Daňka absolvovala roku 2020 doktorské studium v oboru hudební produkce. Těžištěm jejího studijního a vědeckého zájmu jsou hudebně sociologická a hudebně psychologická témata související s dynamikou života člověka na přelomu 20. a 21. století. Těmto tématům se věnuje i ve své publikační činnosti, kdy jednoznačně preferuje rozhovor jakožto autentické svědectví o muzikantově životě a duši. Rodinu Magdaleny Nováčkové spojovalo s Janem Stadlerem dlouholeté přátelství, které přetrvalo několik desetiletí.

Thierry
Wuarin
Člen správní rady

Thierry Wuarin pochází taktéž z Ženevy, která je i jeho nynějším domovem. Po právnických studiích se stal advokátem a této profesi se věnoval pod hlavičkou ženevské advokátní komory Barreau de Genève až do roku 1996. Tehdy byl zvolen soudcem a stal se členem Soudního dvora Švýcarské republiky a kantonu Ženeva. (Ve Švýcarsku jsou soudci voleni a nikoliv jmenováni, jako v ČR.) V této funkci působil bezmála dvacet let. V roce 2016 opustil řady justice a vrátil se k advokátské profesi. Hudba, a zvláště ta česká, patří mezi jeho dlouholeté záliby, kterým se věnuje s velkou intenzitou a je skutečným hudebním expertem. Thierry Wuarin předsedá výboru švýcarské Etnomuzikologické asociace, organizace financované z veřejných rozpočtů, jejímž posláním je šíření, výuka a propagace hudby a tance z různých koutů světa. Též je prezidentem neziskové organizace Geneva International String Academy Association, která usiluje o ideální vzdělávací podmínky pro studenty a mladé profesionální muzikanty v oboru smyčcových nástrojů.